Inspirace

Více do hloubky...

Umělcem se člověk nestane přes noc. Vedou k tomu postupné kroky. A troufám si říct, že u mě mé životní ztráty, zklamání, má životní krize v oblasti zdraví.

Něco málo o tom, co je za tím vším. Co jsem si prožila.

"Věřím, že duše potřebuje nějakou živnou půdu, aby mohla vzkvétat.

Pro mě tou živnou půdou jsou barvy, krása, kterou se mohu obklopit."

Než jsem tomuto životnímu mottu mohla věřit a někam ho poslat do veřejného prostoru, prošla jsem si životní krizí, kde jsem si sáhla na úplné dno. Dlouhých 6 let jsem měla zdravotní potíže - myom v děloze, který mi způsoboval silné krvácení, bolesti, později anémii, celkovou fyzickou a psychickou slabost v těle, únavu. Snažila jsem více odpočívat, kvalitněji jíst, vyhodila jsem ze stravy lepek. Podstoupila jsem jednu operaci a na chvíli (8 měsíců to bylo lepší). 

Postupně jsem nemohla pracovat v mém oboru - pracovala jsem jako průvodce pro děti od 1.5 - 7 let v Montessori jeslích a školkách. 

Začala jsem se zajímat o to, co mě ještě jiného baví a co bych eventuálně mohla dělat jiného. Našla jsem si práci v Galerii Pastelka. Tam jsem se cítila jako ryba ve vodě. Cítila jsem jako bych byla doma. Konečně jsem si říkala, že vše jde dobře a správnou cestou, že určitě mé zdraví se tím podpoří. Barvy, obrázky, mluvila jsem s cizinci. Bylo to moc fajn, to jsem celkem fyzicky zvládala. Ale finančně to bylo ještě méně než ve školství. To mě neodrazovalo. Ještě jsem měla své úspory. Byla jsem teprve měsíc v této práci a přišel Covid. 

A vše se změnilo. Odstartovalo to mnoho ztrát. Odešel ode mě přítel ze dne na den. Byl to šok, protože jsem to nečekala. Bydleli jsme spolu teprve měsíc a měli roční vztah. 

Pak jsem si našla práci jako finanční asistentka v holandské stěhovací firmě. To mě velmi bavilo, byla to náplast na bolest srdce, která skoro nešla vydržet. Ale poprvé za dlouhou dobu jako samoživitelka jsem měla konečně na nájem, jídlo a i na něco navíc třeba dovolenou tady v ČR s dcerou na pár dní. To byl super pocit. Akorát moje tělo bylo více unavené, ale to jsem si v té době vůbec nebyla vědoma. Nicméně ten super pocit neměl dlouhé trvání, protože mi ukončili smlouvu ve zkušebním období. To byla moje poslední kapka, totál šok, protože jsem to nečekala. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych nevykonávala svou práci dobře. Po týdnu, co jsem ještě zabojovala, aby mi manager dal alespoň měsíc než si najdu práci, jsem jela k psycholožce jí vše sdělit. A v metru jsem zkolabovala a volala jsem si záchranku. Odvezli mě do Riapsu. Kde mi sdělili, že jsem měla panickou ataku. Poté se mi panické ataky rozjely a já je měla 24/7. Bylo to šílené období. Ztratila jsem kompletně veškerou kontrolu nejen nad svým životem, ale i nad svým tělem. Bylo to opravdu strašné. Ten, kdo má úzkosti, tak ví na vlastní kůži, co to s člověkem dělá a jak moc ho to omezuje v životě. 

Já jsem dostávala panické ataky z roušky, z dopravních prostředků, z izolace doma, ze tmy, z uzavřených prostorů, z lidí, co na mě zařvali (např. v záchrance), z filmů v TV, z hluku od letadel, motorek, sekačky na trávu, aut. A to miluju cestování, chození mezi lidi, být v Praze v ruchu města. Takže prakticky nemůžete moc existovat, protože nemůžete nic. To mě fakt pohltilo. A měla jsem fakt stavy, kdy jsem zažívala derealizaci a disociaci. Ale později navzdory panickým atakům jsem zjišťovala, co můžu. A na to jsem se zaměřovala. A posouvala jsem se po milimetrech. Mohla jsem chodit do kostela, kde jsem mohla být bez roušky a s lidmi, to byla výhra. To byla moje vzpruha, jak být aspoň trochu s lidmi a né o samotě s panickou atakou. Ale to bylo až 6 měsíců od první ataky v metru. Také jsem chodila na procházky do lesa. Tam jsem se cítila jako člověk. Tam jsem doslova dýchala a žila. K malování jsem se znovu dostala poté, co jsem viděla film “Někdy mezi”. To mě nakoplo a já jsem i se strachem šla prostě popadnout štětce a cokoliv namalovat. A tento první obraz si ode mě koupil kněz, ke kterému jsem chodila na bohoslužby. Nebyl to plán. Dělo se to samo. Jakoby samo. Nic se neděje takto. Vše se děje, když je to možné. Nebo protože je to možné. Protože dávám tomu energii, soustředím se na to, dělám to, protože mě to nabíjí, naplňuje, pozvedá. Takto jsem šla krok za krokem až tam, kde jsem nyní. Prošla jsem si odblokováním špatné minulé zkušenosti z antidepresiv, zkušenostmi z psychoterapeuty, psychiatry. Dnes, kdy píšu tyto řádky, je to rok, kdy jsem podstoupila další operaci (odstranění dělohy) a já mohu sdílet, že mé tělo se uzdravuje každým dnem. Jsem moc ráda, že mi Bůh dal druhou šanci na život a já neumřela při operaci.  Protože jsem začala cítit naději, že bude a je líp a díky tomu, jak jsem malovala, se to začalo tvořit i v hmotné rovině. Každý můj obraz je tím, co se odehrávalo v mém životě. A proto malování mi dává můj bezpečný prostor, kde mohu být, kým chci být a mohu se cítit jak chci a co chci. Prostě existovat. 

Začala jsem malovat abstrakt akrylem a po roce mě nadchl pastel. Tak to střídám. Miluju malovat krajiny. Vždy mě po mých atakách pomáhalo jít ven, někam, kde je výhled nebo pohled do široké krajiny. To mi dělá dobře. A stejně tak to cítím, když maluji. Malování je teď něco, o co se mohu opřít. Můj nástroj a díky tomu, co jsem si prožila, se mi otevřel nový svět. Svět, ve kterém jsem vítána a na kterém se mohu spolupodílet. Do budoucna bych se chtěla opět postavit na vlastní nohy a umět na nich stát, ať se děje, co se děje. Být tady nejen pro dceru, ale také pro sebe, abych měla radost ze života, abych si mohla plnit své sny (jet s dcerou na dovolenou k moři) a aby mé obrazy mohly povznášet duši těch lidí, které je volají.